V prosinci nasněžilo. Tedy než nasněžilo odjeli jsme na dovolenou, poté nasněžilo a než sníh slezl, tak už tady byl konec roku. Téměř na poslední chvíli jsem ještě stihla ujít alespoň jednu etapu a tak i prosinec 2022 je měsícem, kdy jsem se zase přiblížila k cíli své pouti.
30. prosince 2022
- našlapáno 15 km za 3 hodin 50 minut (celkem 166 km)
- do Mikulova zbývá 111 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 3303 km
Jak podle data vidíte, bylo to opravdu na poslední chvíli. Zima ve spojení s oblastí, ve které se teď aktuálně pohybuji, není ideální kombinací. Tento úsek cesty jsem zatím nejdéle plánovala a nejvíce se na něj připravovala. Nakombinovat autobusy jezdící 3x za den se sluncem zapadajícím v 16 hodin není jednoduché. Nakonec jsem do svého vzorce zakomponovala nedaleké silvestrovské ubytování a myslela jsem si, že mám vyhráno.
Týden před cestou jsem detailněji koukla do mapy. Naštěstí. Objevila jsem na trase čtyři brody. Měli jsme ale už zaplacené ubytování a jet tak blízko své trasy a vzdát to jen kvůli brodům jsem nechtěla. Zachránil mě tchán a počasí.
Můj tchán Honza mi nabídl pro zdolání brodů své zahradní gumáky. Sice mě varoval, že jsou těžké, ale já si pořídila nový, o něco větší batoh, a rozhodla jsem se je ‚pro jistotu‘ přibalit.
Ze Seče do Malého Hradiska přes čtyři brody
Vycházím z autobusové zastávky v Seči, kam mě od auta dovezl překvapený řidič autobusu. Dvakrát se ujišťoval, jestli chci opravdu do Seče. Chtěla jsem. Cesta přes Seč utekla rychle z kopce a už jsem byla u potoků a říček. První z nich přecházím přes mostík hned za obcí a potkávám první sníh. Ano, je prosinec.
O kousek dál se už přezouvám do gumáků, první brod je přede mnou a vody v něm více než jsem čekala. Musím si i v gumácích dávat pozor, ať vrchem nenaberu. Prošla jsem suchou nohou. Všude je spousta bláta, tak nechávám na nohou gumáky a jdu dál. Jsem taky ráda, že mě napadlo vzít si turistické hůlky v proudu se docela hodí mít více opěrných bodů.
Druhý, třetí i čtvrtý brod překonávám stejně jako první. Vlastně to ani tak hrozné nebylo, protože celou dobu příjemně svítili sluníčko a teplé ponožky udržely uvnitř boty teplo a sucho. Než se přezuju do pohorek, ještě musím přelézt přes spadlý strom. Nejhorší úsek cesty mám za sebou. Před Malým Hradiskem jsem ještě vyplašila srnky, které se k potoku přišly napít. Chápu, že v tomto počasí na takovéto trase moc lidí nepotkávají.
Protivanov – Suchý
Z Hradiska do Protivanova to už je příjemná procházka. Sluníčko svítí, na prosinec i příjemně hřeje a cesta rychle ubíhá. Dokonce tak rychle, že jsem v Protivanově u auta hodinu před jeho západem. Gumáky hodím do kufru auta a rychle se rozhoduji. Do Suchého, další obce na trase Svatojakubské cesty, to je asi 6,5 kilometru. To stihnu. Vyrážím rychle na cestu. Sice mě trošku zlobí pohorky, přeci jen jsem zvyklá na lehké tenisky, ale co se dá dělat, zima je zima.
Tvrzení, že zima je zima poznám hned za Protivanovem. Cesta je plná bláta a tajícího sněhu. Nejde jít rychle, protože to klouže na všechny strany. Přemýšlím, jestli to tam u lesa raději neotočím, ale v lese je cesta samozřejmě o něco sušší, takže to nevzdávám a jdu dál. Přecházím přes neoznačený most, který jsem si ani nevyfotila. To je mi moc líto. Protože když si dávám v Suchém gulášovou polévku při čekání na autobus, který mě zaveze zpátky k autu zjišťuji, že ten most uprostřed lesa byl hranicí mezi Olomouckým a Jihomoravským krajem.
Resumé za prosinec
- překonala jsem čtyři brody
- pokřtila jsem nový batoh
- došla jsem do Jihomoravského kraje
- mám své první dva puchýře na pouti
- získala jsem sedmé razítko do credencialu